Infinitiv mit/ohne zu

Infinitiv - základní tvar slovesa (machen, haben, sein)

• pokud infinitiv stojí ve větě s jiným slovesem, na kterém závisí použijeme jej s nebo bez zu

• po modalních slovesech (wollen, sollen, müssen, können, dürfen, mögen): Ich muss für den Test lernen. - Musím se učit na test.
• po slovesech vnímán spüren, fühlen, sehen, hören: Ich höre die Nachbarn streiten. 
• po některých pohybových slovesech (gehen, laufen, fahren): Ich gehen einkaufen. - Jdu nakoupit.
• po slovesech lassen, bleiben, finden: 
  Ich lasse mein Auto hier stehen. - Nechám tu stát auto. 
  Ich bleibe sitzen. - Zůstanu sedět.

Infinitiv s zu

• u ostatních sloves používáme infinitiv s zu, ten stojí na konci věty: Ich hoffe pünktlich zu kommen. - Doufám, že přijdu včas. 
• zu stojí hned před infinitivem a u sloves s odlučitelnou předponou za předponou: Ich habe oft versucht, dich anzurufen. - Zkoušel jsem ti víckrát zavolat. 
• u frází es ist + Adj. / ich finde es + Adj. : 
  Es ist schön, dich wieder zu sehen. - Je hezké tě znovu vidět.
  Ich finde es gut, im Sommer ans Meer zu fahren. - Přijde mi dobré jet v létě k moři. 
• po abstraktních podstatných jménech (r Traum, e Zeit, e Chance, s Problem...)
  Ich habe keine Zeit dich zu besuchen. - Nemám čas tě navštívit. 

CHYTÁK 

• POZOR: po slovesu lernen a helfen můžeme mít infinitiv s zu i bez zu:
  Der Schüler lernt (zu) rechnen. - Žák se učí počítat.